Lidi za nima chodí jen určitý datumy, tady ne, tenhle je jinej, je nikoho. Tlapa tlapu mine, ted‘ tady nemám běžet, ted‘ ne, ale běžím. Běžím se zavřenýma očima, ale všechno vidím intenzivněji v ostrých barvách, které neznám, už nevidím černobíle. Ptám se sama sebe, mám právo na první větu, na tu větu čisté smrti? Síla labyrintu se rozprostírá do všech stran. Kudy dál? Druhá věta moc žvaní a je lstivá. Cítím závist. Hledám bezpečí. Mačkám se se štvanou zvěří v hustých náletech. Cítím napětí se svobodou, nespoutanou živost, avšak tlukot srdcí je tak hlučný a dráždivý až mě z toho vaří hlava. Toto místo mi nepatří. Musím jinam. Je těžké dívat se do vlastních očí, dívat se až za ně a vidět to, co asi nechceme vidět. Tomuto však neuteču, tady chci být, tady si mapu dokreslím.
