Rubrika: archiv

Matěj Damek – NOČNÍ MOTÝLI

Noc. Čas odpočinku, blahodárného ticha a tmy, ale také tíživé temnoty, do které se
probouzejí veškeré naše nejistoty, úzkosti a strachy. Matěj Damek si fenomén noci vybral
během studií v Ateliéru Reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně jako téma své
bakalářské práce pod vedením Lucie Fišerové. Jeho projekt vzešel z dlouhodobého
experimentování s fotopastí, kterou po setmění používá při svých toulkách městem.


Na výsledné snímky má autor v případě fotopasti jen minimální vliv. Zasvěcení o tom vědí
své. Nemožnost nastavení ideálních expozičních hodnot a nedokonalost výsledného obrazu
související se silnou dávkou náhody však mohou být v tvorbě jistým vysvobozením. Zvláště, je-li
fotografovým denním chlebem přesnost. Matěje Damka totiž živí především reklamní a produktová
fotografie. Jako autor do celého procesu vstupuje znovu až konečným výběrem, který divákovi
předkládá obrazy připomínající více než realitu spíše fantaskní výjevy. Figury lidí, torza zvířat a
všemožné předměty vystupují ze tmy nebo se naopak do ní halí. Vše je bez výjimky ozářeno
infračerveným přísvitem, který tento svět ve vteřině mění v mýtus nočního chodce bloudícího svým
vnitřním i vnějším městem; opakovaně a v pravidelných intervalech. Jednou spíše jen kontempluje
na periférii, jindy se vydává na výpravy za nočním životem do středu města. Je tichým
pozorovatelem i dravým lovcem. Lovcem nočních motýlů, kteří měli vždy blíže k smrti stejně jako
fotografie, jež svět kolem nás zvěčňuje i umrtvuje zároveň. Tato ambivalence prostupuje celým
dílem a odkazuje silně mýtu, k jeho symbolickým hodnotám.

Terezie Foldynová

Vladislav Jasiok – MÍSTA, KTERÁ UŽ NEJSOU TÍM, ČÍM BYLA

Představovaný projekt je výběrem z dosud nezveřejněného archivu havířovského fotografa. Vladislav Jasiok je rodákem z Ústí nad Labem, odkud se s rodiči na konci padesátých let přestěhoval do Havířova a stal se tak součástí první generace dětí vyrůstající ve městě horníků a hutníků.

První část vystaveného souboru tvoří fotografie z počátku let
sedmdesátých; nejstarší z nich autor pořídil asi jako šestnáctiletý.
Zaznamenával tehdy na svou středoformátovou zrcadlovku takřka bezvýhradně
život venku, jeho procházky však nebyly jen bezúčelným blouděním rovnými
ulicemi mladého Havířova. Lákali ho především lidé, za kterými se vydával
na různé kulturní akce. Vznikla tak řada snímků z havířovských květinových
oslav, otevření obchodního domu Budoucnost, odhalení Leninovy sochy,
ale také z jeho cest mimo město, například z ostravského Dne horníků nebo
skautských pochodů k mohyle na Ivančeně, které byly naopak režimem
kritizovány. Je škoda, že se z tohoto období zachovalo jen několik svitkových
filmů, neboť nám zprostředkovávají opravdu kvalitní reportážní snímky,
mezi nimiž se najde i několik solitérů vynikajících nejen svou výtvarností,
ale i přesahy od obecného sdělení k sdílení „příběhu“.

Autorovy první pokusy o reportážní fotografii doplňují na výstavě
práce z let osmdesátých, které se již více vztahují k Ostravě. Nejenže působí
civilněji, ale začíná se v nich stále více zpřítomňovat autorův zájem o město
samotné. Jeho snímky zachycují některé městské části Ostravy, jak
už je neznáme, například rozestavěné sídliště Dubinu nebo dnes již zaniklý
zimní stadion Josefa Kotase, který se nacházel nedaleko železniční stanice
Ostrava-Stodolní.

Konfrontace těchto časových období, která se zde po desetiletích
otevírá, tak není jen pozoruhodnou mapou vnitřního vývoje jednoho fotografa,
ale i významným svědectvím proměny míst, jimiž během svých iniciačních
toulek procházel. Rané práce Vladislava Jasioka jsou proto velice cenným
příspěvkem do fotografického portfolia Ostravska, na kterém ve stejném časovém
období soustavně pracovaly osobnosti jako Viktor Kolář, Květoslav Kubala,
Petr Sikula nebo František Sikora, který dokumentoval vývoj Havířova.

Terezie Foldynová

Jan Dytrych – GEN1980

Projekt se zabývá životními cestami a partnerskými vztahy generace narozené kolem roku 1980. Při zobecnění příběhů konkrétních postav poskytuje obrázek o příslušnících této generace, o tom, jací jsou, čím prošli a čím procházejí. Někteří stále usilovně hledají partnera, se kterým by se cítili dobře, jiní si již dávno mysleli, že takového našli a pak ztratili tento pocit i partnera. Další žijí ve vztazích na dálku, které jim alespoň v tuto chvíli vyhovují, nebo žijí se stálým partnerem a potýkají se se vším, co je s tím spojené.

V rámci projektu jsem se snažil skrze své vlastní zkušenosti a prožitky propojit s portrétovanými a své pocity z minulosti zpracovat v jejich příbězích. Zabýval jsem se svojí generací. Když jsem chodil se svými vrstevníky na střední školu, byli jsme všichni na začátku. Na začátku dospělosti a svých partnerských životů. Nic jsme o nich nevěděli, netušili jsme, co máme čekat. Měli jsme různé představy, přání a touhy. Ať už naivní, či více nebo méně pokroucené. V průběhu více než dvaceti let, s jejichž odstupem se na to zpětně díváme, jsme se dostali do řady situací, které by nás dopředu těžko napadly. Zároveň jsou si mnohé naše osudy velmi podobné, prošli jsme si typově stejnými situacemi. Když se dokážeme otevřít, přiznat si to a poslouchat se navzájem, zjistíme, že máme hodně společného.

MAGDALENA DUBNOVÁ / JAROMÍR HARNA / ANNA MINÁŘOVÁ / CITLIVÝ PAŘEZ

Výstava studentů závěrečných ročníků ateliéru Fotografie Lukáše Jasanského na FUD UJEP představuje výrazný pohled na pozici fotografie ve výtvarném umění i ve společnosti. Autoři tvoří klasickou, analogovou metodou – nelpí však pouze na estetice a formální stránce. Trojici spojují především způsoby, jakými k procesu přistupují – chápou ho jako extenzi komunikace s okolním světem o niterných myšlenkách, uchylují se k fotografii automaticky jako k druhému mateřskému jazyku, ať už v nejobyčejnějších – ale nečekaných – sděleních o současném světě, nebo ve chvílích terapeutického úniku z reality. Přestože se tak každý z autorů vyjadřuje z vlastní perspektivy a s odlišnou zkušeností, jedná se o kompaktní a vyhraněný výběr.

Pavel Matoušek

Veronika Mikulová/Anna Pelikánová – Fotograf2

Výstava Fotograf2 je společným projektem dvou studentek třetího ročníku oboru Užitá fotografie       a média na Střední umělecké škole Ostrava.

Škola v minulém roce slavila třicáté výročí svého založení, v rámci kterého bylo naplánováno mnoho akcí. Za připomenutí stojí velká výstava prací studentů a pedagogů v opavském Domě umění.  Bohužel z důvodu ochranných opatření proti pandemii se všechny události musely přesunout do online prostoru. S výjimkou výstavy In Vitro, kterou je možno shlédnout ve výlohách obchodního domu Ostravica v centru Ostravy. Na této výstavě je možno shlédnout i práci Anny Mikulové.

Pandemická situace se odrazila snad v každém aspektu našich životů. Není překvapením, že v životě mladých lidí – studentů je toto umocněno ještě více. Když jsem oslovil studenty Střední umělecké školy, zda by neměli zájem vystavovat v Galerii Díra, přihlásily se právě Veronika a Anna, aniž by tušily, co budou vystavovat. Společně se rozhodly, že vytvoří projekt speciálně pro prostor této galerie. Samy svůj záměr vysvětlují takto:

„Distanční výuka nás obě zasáhla v osobním i sociálním životě, což mělo vliv na naši kreativitu. Nekončící stereotyp sezení u počítače, kontrolování zpráv, zadání a termínů nás motivovalo k vytvoření něčeho nového a zábavného, co nás navíc také sblíží. Společně jsme se procházely známými i neznámými místy a zároveň jsme se navzájem pozorovaly z dálky. Na fotografiích zachycujeme stejný moment na stejném místě, ale každá pracujeme s jinou technikou a s jiným úhlem, což naše fotografie odlišuje a dodává jim náš osobní nádech. Spojením dvou fotek z jedné lokality tak vzniká oboustranný prostor a pohled dvou odlišných tvůrců.“

Jaroslav Kocián

Miloš Budík – Nalezeno II.

Vznik uměleckého díla je zvláštní proces. Většinu času probíhá kdesi v ústraní, bez zásahu dalších lidí, v dialogu mezi tvůrcem a jím vytvářeným artefaktem. Tento proces může být krátký, ale také velmi zdlouhavý a náročný. A to i v případě fotografie, která nezřídka budí dojem rychlé, nepromyšlené a téměř nahodilé práce. Každý zkušený fotograf však ví, jak těžké je už najít samotný námět, jak důležité je vybrat správnou techniku, zvolit dobré stanoviště a úhel záběru, jak je nutné předvídat odehrávající se situaci a onen děj umět v mžiku zhmotnit. Fotografie je však oproti jiným médiím přece jen specifická objemem vytvořeného materiálu. Archivy fotografů obsahují statisíce a někdy i miliony snímků a velký kus tvůrčího aktu tak spočívá ve výběru „těch pravých“ fotografií. Až ty vytváří celé dílo a umělcovu tvůrčí identitu.

Miloš Budík (*1935) začal svoji „uměleckou tvář“ budovat již v první polovině padesátých let, kdy se jako mladý brněnský fotograf účastnil neformálních kurzů určených amatérským fotografům, pro které se vžil název „staska“. Učiteli mu zde byli o generaci starší tvůrci jako Bohuslav Burian nebo Jan Beran. Především to ale byl Karel Otto Hrubý, kdo formoval mladému fotografovi jeho umělecký pohled na svět. Díky své píli a nespornému talentu se mu však Miloš Budík stal brzy rovnocenným partnerem a společně tvořili nejvýraznější dvojici v později založené skupině Vox (1965–1972).

Doménou mladého fotografa se stala především takzvaná fotografie všedního dne, se kterou slavil Miloš nesčetné úspěchy již jako velmi mladý fotograf. Však své nejslavnější dílo,
totiž fotografii Tělocvična, vytvořil v jednadvaceti letech. Jeho neúnavná práce mu vynesla uznání nejen v rámci Československa, ale také na mezinárodních fotografických salonech, kterých se na přelomu padesátých a šedesátých let hojně účastnil. Jeho fotografická dráha se ale čím dál více profesionalizovala. V polovině padesátých let se totiž Miloš stal fotografem Státního archivu Brno a roku 1964 pak fotografem a obrazovým redaktorem časopisu Věda a život. To vše s sebou neslo plné pracovní nasazení a logické upozadění vlastní tvorby, která tak často zůstavala pouze v negativech.

Jakmile to politická situace dovolila, Miloš začal intenzivně cestovat po Evropě. Navštívil mimo jiné Jugoslávii, Rumunsko či Anglii. Většina jeho cest pak ale vedla do Německa a Rakouska, kde žila část jeho rodiny. Milošovy výlety po „západních“ zemích tedy neměly stejnou motivaci jako v případě mnoha dalších československých reportážních fotografů, kteří chtěli zaznamenat pulzující život proslulých metropolí a mnohé snímky pak využili v atraktivních obrazových publikacích. Miloš fotografie vytvářel opět především pro svoji vlastní potřebu a jen zlomek snímků zvětšil či vystavil.

Tvorbu Miloše Budíka znám jako žádnou jinou. Za dvanáct let vzájemné spolupráce jsem viděl tisíce jeho pozitivů, hovořil s autorem hodiny a hodiny o jeho díle a také z jeho tvorby připravil mnoho výstav a monografii. O to více mne lákala možnost ponořit se do Milošova archivu negativů a podívat se na jeho díla s odstupem let. Práce je teprve na počátku a představená výstava ukazuje v určité polaritě jeho „domácí“ fotografie prodchnuté poezií všedního dne a jeho snímky ze zahraničí, které se zdají být mnohem syrovější reportáží, fascinovanou západním konzumem, nočními ulicemi, výstředními lidmi a nevšedními situacemi. Zkrátka vším, čeho se zrakům fotografa v komunistickém Československu příliš nedostávalo. Věřím, že vybrané snímky teprve dokreslí Milošovu neobyčejnou „tvůrčí identitu“.

Lukáš Bártl

Theme: Overlay by Kaira
fotogo.info