Autor: Fotogo

Veronika Mikulová/Anna Pelikánová – Fotograf2

Výstava Fotograf2 je společným projektem dvou studentek třetího ročníku oboru Užitá fotografie       a média na Střední umělecké škole Ostrava.

Škola v minulém roce slavila třicáté výročí svého založení, v rámci kterého bylo naplánováno mnoho akcí. Za připomenutí stojí velká výstava prací studentů a pedagogů v opavském Domě umění.  Bohužel z důvodu ochranných opatření proti pandemii se všechny události musely přesunout do online prostoru. S výjimkou výstavy In Vitro, kterou je možno shlédnout ve výlohách obchodního domu Ostravica v centru Ostravy. Na této výstavě je možno shlédnout i práci Anny Mikulové.

Pandemická situace se odrazila snad v každém aspektu našich životů. Není překvapením, že v životě mladých lidí – studentů je toto umocněno ještě více. Když jsem oslovil studenty Střední umělecké školy, zda by neměli zájem vystavovat v Galerii Díra, přihlásily se právě Veronika a Anna, aniž by tušily, co budou vystavovat. Společně se rozhodly, že vytvoří projekt speciálně pro prostor této galerie. Samy svůj záměr vysvětlují takto:

„Distanční výuka nás obě zasáhla v osobním i sociálním životě, což mělo vliv na naši kreativitu. Nekončící stereotyp sezení u počítače, kontrolování zpráv, zadání a termínů nás motivovalo k vytvoření něčeho nového a zábavného, co nás navíc také sblíží. Společně jsme se procházely známými i neznámými místy a zároveň jsme se navzájem pozorovaly z dálky. Na fotografiích zachycujeme stejný moment na stejném místě, ale každá pracujeme s jinou technikou a s jiným úhlem, což naše fotografie odlišuje a dodává jim náš osobní nádech. Spojením dvou fotek z jedné lokality tak vzniká oboustranný prostor a pohled dvou odlišných tvůrců.“

Jaroslav Kocián

Miloš Budík – Nalezeno II.

Vznik uměleckého díla je zvláštní proces. Většinu času probíhá kdesi v ústraní, bez zásahu dalších lidí, v dialogu mezi tvůrcem a jím vytvářeným artefaktem. Tento proces může být krátký, ale také velmi zdlouhavý a náročný. A to i v případě fotografie, která nezřídka budí dojem rychlé, nepromyšlené a téměř nahodilé práce. Každý zkušený fotograf však ví, jak těžké je už najít samotný námět, jak důležité je vybrat správnou techniku, zvolit dobré stanoviště a úhel záběru, jak je nutné předvídat odehrávající se situaci a onen děj umět v mžiku zhmotnit. Fotografie je však oproti jiným médiím přece jen specifická objemem vytvořeného materiálu. Archivy fotografů obsahují statisíce a někdy i miliony snímků a velký kus tvůrčího aktu tak spočívá ve výběru „těch pravých“ fotografií. Až ty vytváří celé dílo a umělcovu tvůrčí identitu.

Miloš Budík (*1935) začal svoji „uměleckou tvář“ budovat již v první polovině padesátých let, kdy se jako mladý brněnský fotograf účastnil neformálních kurzů určených amatérským fotografům, pro které se vžil název „staska“. Učiteli mu zde byli o generaci starší tvůrci jako Bohuslav Burian nebo Jan Beran. Především to ale byl Karel Otto Hrubý, kdo formoval mladému fotografovi jeho umělecký pohled na svět. Díky své píli a nespornému talentu se mu však Miloš Budík stal brzy rovnocenným partnerem a společně tvořili nejvýraznější dvojici v později založené skupině Vox (1965–1972).

Doménou mladého fotografa se stala především takzvaná fotografie všedního dne, se kterou slavil Miloš nesčetné úspěchy již jako velmi mladý fotograf. Však své nejslavnější dílo,
totiž fotografii Tělocvična, vytvořil v jednadvaceti letech. Jeho neúnavná práce mu vynesla uznání nejen v rámci Československa, ale také na mezinárodních fotografických salonech, kterých se na přelomu padesátých a šedesátých let hojně účastnil. Jeho fotografická dráha se ale čím dál více profesionalizovala. V polovině padesátých let se totiž Miloš stal fotografem Státního archivu Brno a roku 1964 pak fotografem a obrazovým redaktorem časopisu Věda a život. To vše s sebou neslo plné pracovní nasazení a logické upozadění vlastní tvorby, která tak často zůstavala pouze v negativech.

Jakmile to politická situace dovolila, Miloš začal intenzivně cestovat po Evropě. Navštívil mimo jiné Jugoslávii, Rumunsko či Anglii. Většina jeho cest pak ale vedla do Německa a Rakouska, kde žila část jeho rodiny. Milošovy výlety po „západních“ zemích tedy neměly stejnou motivaci jako v případě mnoha dalších československých reportážních fotografů, kteří chtěli zaznamenat pulzující život proslulých metropolí a mnohé snímky pak využili v atraktivních obrazových publikacích. Miloš fotografie vytvářel opět především pro svoji vlastní potřebu a jen zlomek snímků zvětšil či vystavil.

Tvorbu Miloše Budíka znám jako žádnou jinou. Za dvanáct let vzájemné spolupráce jsem viděl tisíce jeho pozitivů, hovořil s autorem hodiny a hodiny o jeho díle a také z jeho tvorby připravil mnoho výstav a monografii. O to více mne lákala možnost ponořit se do Milošova archivu negativů a podívat se na jeho díla s odstupem let. Práce je teprve na počátku a představená výstava ukazuje v určité polaritě jeho „domácí“ fotografie prodchnuté poezií všedního dne a jeho snímky ze zahraničí, které se zdají být mnohem syrovější reportáží, fascinovanou západním konzumem, nočními ulicemi, výstředními lidmi a nevšedními situacemi. Zkrátka vším, čeho se zrakům fotografa v komunistickém Československu příliš nedostávalo. Věřím, že vybrané snímky teprve dokreslí Milošovu neobyčejnou „tvůrčí identitu“.

Lukáš Bártl

Theme: Overlay by Kaira
fotogo.info