Peter Fabo – Vlna

Označení „solitér“ si musíte zasloužit. Určitě vám tak nezačnou říkat už na škole, tam spíš vyčkávají, co ve vás poroste. Označení „solitér“ si prostě musíte odpracovat. Ne každý přitom solitérem chce být, a také není každému příjemné, když za něj začne být považován. Stává se tím podezřele „nekompatibilním“ coby potencionálně nepřizpůsobivý, podivínský či asociální. Peteru Fabovi je 33 a je vážným adeptem na to, že bude označován jako solitér. Není sice podivín a asociál, pohybuje se však na okraji všech silných proudů a vírů v jezeře české fotografie a má vlastní, introvertně založený a proto i trochu samotářský program. Není pomalý člověk, nepodílí se však na excitované hyperaktivitě umělecké scény a vybírá si práci, která se hekticky dělat nedá. Hodně času tráví ve fotokomoře. Na výstavu Vlna jsme zařadili jeho novější barevné fotogramy. Jejich husté struktury z barevných bodů by nevznikly bez trpělivé práce. Ukazují přitom na to, jak moc Fabo dbá o vrstevnatou formální výstavbu obrazu.

Podobnost se snímky hvězdokup a mlhovin z vesmírných teleskopů je trochu zavádějící, protože Fabovy fotogramy jsou jejich opakem — záznamem světel a stínů v jejich „životní velikosti“. Iluzorní (sic!) romantismus tak může odvádět pozornost od skutečnosti, že ze všeho nejvíce hledíme pod ruce umělci/řemeslníkovi, který ve vrstvách buduje dynamiku obrazu a trpělivě vzdoruje nevyhnutelným nedostatkům a náhodám. Není od věci zmínit, že Fabo věnuje svůj čas ještě jiné piplavé činnosti — lepení dřevěných intarzií. Protějškem práce v temné komoře je mu setrvale průběžné fotografování každodenního rodinného života a městských zákoutí. Do výstavy Vlna bylo vřazeno několik takových snímků z jeho letošní knihy Nail Art. Výběr byl ovšem proveden ve spolupráci s kurátorem výstavy Jiřím Ptáčkem tak, aby poukazoval na relaci mezi oběma jeho životními prostředími.

Temná komora je místem, kde lze odstínit zbytek světa a směřovat k ideálu ušlechtilé autonomní výtvarné formy. Za jejími dveřmi ovšem začínají komplikace. Jsou lidé, kteří raději nevycházejí z fanaticky naklizeného bytu, aby se nemuseli stát součástí vnějšího chaosu a entropie. Peter Fabo tyto dva světy vědomě klade vedle sebe. Podobně jako je totiž těžká představa trvalého života ve slonovinové věži, nelze si představit ani existenci mimo ni zbavenou naděje úniku. Jenže — a i na to Vlna naráží — co když jsme jedno prostředí beztak již dávno zavlekli do druhého jako semínka invazivních druhů rostlin přilepená na podrážkách cestovatelů? 

Jiří Ptáček

kurátor výstavy

Theme: Overlay by Kaira
fotogo.info